Sám dôverne poznám toto osamelé túlanie, ale môj opis by ani zďaleka nedosiahol takúto kvalitu. Nazdávam sa, že existuje jediný spôsob, ako vytvoriť obraz, ako je tento – vydestilovať ho postupne kvapku po kvapke z každého putovania. Posúďte sami, prenechávam slovo, pán Henry David Thoreau.

Za každého počasí, v kteroukoli denní či noční hodinu snažím se dychtivě vnímat sebemenší záchvěv času a jako do kůry stromu vrýt si jej s užitkem do kůry mozkové; stát tam, kde se stýkají dvě věčnosti, minulost a budoucnost, což je přesně přítomný okamžik; cítit pod chodidly ono rozhraní.

...                        

Kdybych tak uměl předbíhat nejenom východ slunce a svítání, ale pokud možno i samu přírodu! Tolikrát za letních i zimních jiter, ještě než se kterýkoli z mých sousedů vůbec probral, byl jsem již na nohou! Nejeden můj spoluobčan mě bezpochyby potkal, když jsem se z takové pochůzky vracel – třeba farmář mířící ještě za šera do Bostonu nebo drvoštěp, kráčející za svou prací. Pravda, nikdy jsem slunci, když vycházelo, osobně neasistoval, ale ujišťuji vás: bylo nadmíru důležité, že jsem byl při tom.

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami. Jindy jsem z nějaké výspy nebo stromu jako z rozhledny obzíral okolí, abych mohl telegraficky ohlásit příchod něčeho nového, aneb jsem k večeru na vrcholku kopce čekal, až se dolů snese blankyt, abych si ho trochu nachytal – nikdy jsem ho ovšem moc nezachytil, to málo se jako mana zase rozpustilo na slunci.

Delší čas jsem byl zpravodajem časopisu ne příliš rozšířeného, jehož vydavatel však vůbec neuznával za vhodné otiskovat valnou část mých příspěvků, takže – jak už ti u autorů bývá – za své snažení jsem dostával jen tu práci. Nicméně v tomto případě bylo mi mé snažení samo dostatečnou odměnou.

Mnoho let jsem byl samozvaným inspektorem sněhových vánic a dešťových plískanic a konal jsem svou povinnost svědomitě; dohlížel jsem ani ne tak na silnice, ale spíš na lesní pěšiny a luční zkratky, aby nezarostly, aby mostky přes rokle a všechny cestičky byly schůdné za každého počasí tam, kde lidské šlápěje svědčily o jejich užitečnosti.

Také jsem se porozhlížel po skotačivém dobytku v naší obci, který se i bedlivého pastýře hodně nazlobí tím, že skáče přes ploty, a mému oku neunikly ani zastrčené kouty a odlehlé končiny hospodářství, třebaže jsem vždycky nevěděl, zda na příslušném poli pracuje Petr nebo Pavel – to moje starost nebyla. Zaléval jsem brusinky, ptačí třešně a břestovce, smolnou borovici a černý jasan, loubinec a žluté violky, které by jinak za sucha mohli uvadnout.

Takhle jsem si zkrátka počínal hezky dlouho – a věřte, nijak se neholedbám –, poctivě jsem si hleděl své práce, až mi posléze začalo svítat, že mě moji spoluobčané přece jen nepřijmou do řad obecních zaměstnanců a sotva z mé činnosti udělají sinekuru se skrovným důchodem. Mé účty, které jsem na mou duši vedl svědomitě, mi vlastně nikdy nikdo nerevidoval, tím méně uznal, tím méně proplatil a vyrovnal. S tím jsem si však hlavu nelámal.

— Henry David Thoreau, narodený 12. júla 1817